Mé první seznámení se Španělskem

Mé první kroky na španělskou půdu nasměroval na podzim roku 2006 nějaký Delgado, který dělal v Praze nábor na sběr mandarinek ve Valencii.
Nikdo z nás, kteří jsme absolvovali pohovor a následně odjížděl z Prahy autobusem do Španělska, neměl ponětí do čeho jde.
Cesta autobusem není příliš pohodlná, zato je velice dlouhá. Trasa z Prahy do Barcelony trvala zhruba 24 hodin a dále jsme pokračovali do Valencie. Tam nás z autobusového nádraží naložili do dodávek a rozvezli do bytů. Náš byt měl pět pokojů různé velikosti z toho jeden byl určen jako společenská místnost.
Druhý den byla neděle,takže jsme měli volno, protože se v neděli většinou nedělalo.
V pondělí nás ale už naložili do dodávek a odjeli jsme na asi 50 km vzdálené místo, kde venku, ještě za tmy, probíhala registrace nových pracovníků. Na tomto místě jsme se i později vždy scházeli takto po ránu a otiskem palce se přihlašovali do práce.
registrace
Po přihlášení nás vždy naložili do aut a rozváželi na campa, někdy i 100 km vzdálená.
cesta do práce (více)
27.09.2009 | Autor: alopla | stálý odkaz

Sběr mandarinek

Samotný sběr mandarinek, nebo pomerančů je dost těžká práce a výdělek vždy záleží na celé partě, která bývala zpravidla po osmi lidech. Jakmile se někdo začal ulejvat, ostatní vlastně dělali na něj. Naše první dny byly neslavné, neměli jsme žádnou praxi a tak i výdělky byly smutné.
photo 006

Ale každým dnem jsme byli lepší a rychlejší.
.photo 008

Hodně jsme se naučili od černochů. kteří byli v této práci nepřekonatelní, někteří z nás s nimi dokonce začala soupeřit a tak i nošení capasů byli závody.
photo 013

Ke konci jsme byli všichni s černochama kamarádi.

photo 026 (více)
27.09.2009 | Autor: alopla | stálý odkaz

Sběr mandarinek 2

Na přelomu roku jsme oslavili super Silvestra.
Noche Vieja (68)

Konal se venku a byly tam mraky lidí. Byl to nádherný zážitek.
Noche Vieja (12)

Jako jediní jsme se taky na silvestra vykoupali v moři, místní na nás koukali jako na blázny.
v moři na silvestra

Také jsme ve Valencii potkali rodáka, jménem Honza, který tam pracoval ve známé kavárně jako číšník.
HPIM2447

Až do konce jsme ale vydrželi jen já a Robert! Mnoho to nevydrželo z psychických důvodů, a také příliš vysoký nájem a nepříliš velké výdělky, zaviněné nepřízni počasí donutilo několik lidí odjet dříve.
Poslední týden jsme s Robertem již téměř nedělali a užívali si volna v přírodě. Julio, náš cábo, nám nechal na ten poslední týden i auto, protože jsme museli opustit byt.
HPIM2479

Absolvovali jsme s autem výlety do okolí Valencie,
HPIM2487

HPIM2491

a campovali jsme na různých místech.
HPIM2519

vždy jsme si něco grilovali
HPIM2503

a také jsme si dopřáli výborné španělské víno.
HPIM2494 (více)
27.09.2009 | Autor: alopla | stálý odkaz

A opět jedu do Španělska

Mé další návštěvě Španělska předcházel pracovní pobyt v Bristolu, kde jsem dostal nabídku práce v hotelu Arnos Manor v Bristolu, jako číšník.
Hotel Arnos Manor

I když jsem měl v hotelu jídlo i bydlení zdarma a byl jsem na pokoji sám,
Picture 0001

musel jsem pro porušení smlouvy z jejich strany ukončit pracovní poměr a odjel jsem do Manchesteru.
Manchester

Tam jsem měl poměrně slušné bydlení v rodinném domku a dobré spolubydlící,
bydlení v Manchesteru

ale problém byl, že jsem tam přijel v období prázdnin a tak tam bylo mnoho studentů z Čech, Slovenska, Polska a nebyla tam tedy práce.
Tak jsem využil toho, že mám v Turre synovce a po několika mailech jsme se dohodli, že odletím do Barcelony a on pro mne přijede autem.
Byla to pro něj velká oběť, z Barcelony až k němu domů, kam mne pozval, to bylo kolem 800 km! Ale auto i my jsme to zvládli a tak jsem u něj dostal jeden pěkný pokoj
ložnice

a začal jsem si hledat práci. Nejbliž bylo do Mojacar

u moře

kde bylo několik hotelů. Ale v té době byla moje španělština dost mizerná a nepomohly mi ani mé znalosti angličtiny a němčiny.
Tak jsem to vydržel měsíc, ale peníze docházely a tak jsem se po telefonické dohodě mého známého z Valencie (Honza z kavárny) rozjel opět do známého města,abych zkusil štěstí tam.Honza mi pomohl najít brigádu a opět na mandarinky.
Ale po měsíci jsem dostal nabídku z mého bývalého zaměstnání v Praze, abych se vrátil na pozici provozního restaurace a tak jsem vyměnil jistotu (?) za nejistotu (?) a odjel (další chyba).

(více)
27.09.2009 | stálý odkaz

Na Ibize

Tak se opět ocitám na španělském území, tentokrát na Ibize.
Dostal jsem nabídku práce v hotelu Nautilus na Ibize
Hotel Nautilus

a neodolal jsem, již proto, že jsem pro neshody se spolumajitelem restaurace nedobrovolně skončil v zaměstnání, kvůli kterému jsem opustil Valencii..
S poněkud lepší španělštinou jsem tedy odletěl. Práce byla super, pracoval jsem v baru
já v baru

odkud jsem měl krásný výhled na moře
výhled z baru

také jsem pracoval v restauraci a byla to dobrá škola španělštiny, kdy jsem si komunikací s Antonií a dalšími španělskými kolegy zvyšoval své znalosti španělského jazyka. .
s kolegyní

Byla to krásná sezóna, bohužel vykoupena tím, že jsem po návratu opět neměl v Praze práci (více)
27.09.2009 | stálý odkaz

hurá na česnek I

Tak jsem snažil za každou cenu vrátit do Španělska až jsem si pořádně "natloukl" nos.
Zde bych vložil přesné znění článků, které jsem napsal do blogu http://misspaja.sblog.cz/pribehy_ctenaru/
Začalo to mou reakcí na inzerát od tzv. Zuzky, která inzeruje pod různými e-mailovými adresami (např. espanolclub@seznam.cz, jahodyspan@seznam.cz, goldenpraque@centrum.cz). Po několika mailech s instrukcemi a požadavkem zaplacení 50 € (zdálo se mi to málo a tak to vypadalo důvěryhodněji), jsem odletěl do Valencie a tam dle instrukcí nastoupil na vlak do Alziry. Po vystoupení z vlaku jsem ihned volal na španělské číslo +34629994322. Ozvala se mi žena (později jsem zjistil, že se jmenuje Pavla Drevjana a je před ní mnoho varovných inzerátů) a řekla mi, že pro mne přijede nějaký Luto. Po hodině čekání, jsem ji opět zavolal a řekla mi, bez jakékoliv omluvy, že na mně zapomněla,tak ať ještě počkám. Po další hodině čekání v nepříjemném vedru a s kufry přijelo auto se třemi ukrajinskými gorilami (sám se asi bál) a obezřetně jen z okýnka auta se mě zeptal (Luto), jestli jsem ten koho mají odvézt. Potom kývl hlavou,abych si dal zavazadla do kufru auta a odvezl mne do centra města. Zavedl mne do domu a vybral ode mne 150 € jako zálohu na bydlení a cestu (kdybych nezaplatil, nechal by mne tam a odjel). Vstoupil jsem do bytu, kde byli tři vystrašení slováci z Komárna. Řekli mi, že zde čekají již týden na práci a každý den jim Luto rusky vzkazuje: záftra. Mezitím jim na jeden den zajistil brigádu na mandarinkách a když se večer vrátili unaveni a s výdělkem 15 € na osobu, tak zjistili, že jim někdo z bytu ukradl všechny peníze, notebook a další elektroniku. Bylo jasné, že zmiňovaný Luto to měl domluvené s dalším ukrajincem, kterému dal echo a klíče od bytu. Mně (kupodivu) hned druhý den ráno odvezla nějaká ukrajinka (Aljona?) do místa práce, asi 200 km vzdálené vesnice. První dojem byl úděsný. Bydlelo nás tam šest a každý byl jiné národnosti. Pro všechny malá lednice, která smrděla a všichni se navzájem obviňovali,že jim ten druhý bere jídlo. Kuchyň špinavá, s jedním hrncem na vaření, dvěma talíři, dvěmi lžícemi a jedním příborem. Voda tekla asi dvě hodiny denně, takže jsme se nemohli ani sprchovat a nedal se splachovat záchod (bylo mi na blytí). Druhý den nás vzali na pole s česnekem. Po dvou hodinách čekání nám nějaký chefe řekl, že pro nás (byli jsme tam tři noví) nemá práci a odvezli nás domů. Večer jsme se dozvěděli od jedné starší slovenky,že si za předcházející měsíc vydělala pouhých (!!!) 200 €, z toho zaplatila 100 € za byt a zbytek měla na jídlo. Ten den přivezli nějací rumuni zmiňované tři slováky z Alziry, že je poslal Luto. Nějak ale zapomněl, že pro ně nemá bydlení a tak se na poslední chvíli podařilo je na jednu (!) noc uložit do bytu, který byl v rekonstrukci a nešla tam ani elektřina ani voda. To jsem už nevydržel a domluvil se s dalším Slovákem, že se odtud musíme dostat, než nás taky okradou. Napadlo mne, že by nás jeden ukrajinec mohl odvézt s dodávkou k nebližší civilizaci (nejezdil tam ani autobus ani vlak!). Nebudu líčit cestu, to by bylo na další dlouhý článek. S finanční pomocí slováků jsme se dostali do Valencie a odletěli po třech dnech (!) strávených na letišti do Prahy. (více)
27.09.2009 | stálý odkaz

Hurá na česnek II

Slíbil jsem pokračování o našem „útěku z pekla“.,tak tedy:
Jeden z těch slováků (dále již jen Peter), který tam po mém příjezdu již byl a s kterým jsem domlouval odjezd, mi vyprávěl, že je tam již měsíc (ve Španělsku) a přijel tam s dalšími známými dvěma auty od agentury World - Ing. Ján Kramarčík . Po cestě jim postupně odešla obě auta. Nebudu tu popisovat jeho příběh (přišel o 100x více než ostatní). Zde jsou podstatné informace,že jim jedno z aut dojezdilo za Albacete. Takže jsme ukecali toho ukrajince, aby nás odvezl, že máme kousek od Albacete auto. Jel s námi i další z ukrajinců, nějaký Saša, aby nás hlídal před krádeží půjčené dodávky. Peter mu řekl, že je auto od města asi 10 km. Uběhlo dalších 10 km a dalších 10 a dalších 10…, nebudu napínat k velké nelibosti Saši to nakonec bylo přes 90 Km. Vysadili nás (bylo nás dohromady pět-čtyři chlapi a jedna žena) a Peter se dal do „opravy“ motoru. K ruce měl „velký výběr“ nářadí-klíč šroubovák a kladivo.
u auta

Mořil se s tím v hrozném vedru téměř celý den ale marně. Ani on, ani my jsme se nemohli nikam před ubíjejícím sluníčkem schovat a tak jsme se trochu přismahli. Naštěstí byla vedle nás benzínka a tak jsme si mohli alespoň skočit na záchod a napít se vody z vodovodu. Noc jsme strávili v autě a částečně vedle auta. Byla to moje první noc, kdy jsem téměř neusnul, protože jsem se bál o své věci,notebook, foťák apod. Ráno jsem se zeptal na pumpě (byl jsem jediný kdo se domluvil španělsky!), jak se dostat do cca 100 km vzdálené Valencie. Řekli nám, že je jediná možnost; dostat se pěšky do 20 km vzdálené vesnice (La Font de la Figuera),odkud nám pojede autobus do Xátivy a potom pokračovat vlakem do Valencie. Zpocení a vyčerpaní (všichni jsme měli min. dvě zavazadla a já ještě notebook) jsme dorazili do vesnice a naštěstí nám za dvacet minut jel autobus, který jezdí jednou za den (!), ve Xativě, nám za dalších patnáct minut (další klika?!) jel vlak do Valencie. Valencii dobře znám a tak jsem jim po příjezdu navrhl, abychom skočili na metro a zajeli se po těch útrapách vykoupat do moře. Samozřejmě to všichni s nadšením uvítali a tak trochu i z hygienických důvodů jsme se vrhli do nepříliš čistého a teplého moře. Na pláži jsme vydrželi až do večera
na pláži

a plánovali co dál, že by jsme tam snad i přespali atd. Z toho nás ale vyvedla policie, která to tam pravidelně projíždí na čtyřkolkách, kdy nám důrazně naznačila, že se na pláži spát nesmí. Neměli jsme peníze nazbyt a tak jsem ostatní díky mým znalostem Valencie dovedl pěšky do centra Valencie, kde jsme se v parku, který se táhne napříč městem vyspali. To byla má druhá, ze stejného důvodu jako u pumpy, probdělá noc. Ráno jsme se dohodli, že jediná možnost i z důvodu bezpečnosti je přesunout se na letiště. Díky mému notebooku jsme zjišťovali možnosti, jak se dostat z Valencie do Čech nebo na Slovensko. Měli jsme ale smůlu, v nejbližších dnech jsme nenašli žádný spoj a to jsme ještě řešili,kde na to seženeme peníze. S penězi nás zachránila matka jediné dívky mezi námi, jménem Barbara, která má sestru v Praze a přes internet nám zabookovala let do Prahy na 9.7. ve čtvrtek. Bylo Úterý a před námi dlouhé tři dny, které jsme museli strávit na letišti (viděli jste film Terminál s Tomem Hanksem?). Naštěstí to tam nikomu ze zaměstnanců letiště ani policii nevadilo a tak jsme zabrali menší část v posledním patře, kde nebyla taková frekvence cestujících a vybalili deky a pár osobních věcí potřebných k životu.
nocování na letišti

Vedle jsme měli záchod, který nám sloužil zároveň jako koupelna, ale vysprchuj se v malém umyvadle , ale i tak to byl „luxus“. Spát se ale moc nedalo, protože tam byl docela hluk a pravidelné hlášení odletů a příletů mně vždy vytrhlo z usínání (další probdělé noci !), ale jen mně, ostatním to moc nevadilo, protože byli o dost mladší a tím také měli lepší a tvrdší spánek. Střídali jsme s v odchodech do nedalekého obydlí pro nákupy a z posledních peněz byli ostatními zváni na pivo, abychom to vůbec psychicky vydrželi. Poslední večer před odletem se už začala projevovat únava, stres a nervozita a do té doby kamarádi z jednoho města (Komárno) se začali hádat. Hádali se v maďarštině, tak mi to tolik nevadilo, ale atmosféra byla hustá. Většina také nikdy neletěla letadlem, takže ještě přibyly obavy, jestli to vůbec poletí, jestli nespadneme, atd. Vše z nás spadlo, když jsme přistáli v Praze, kde na trojici z Komárna čekala matka Barbary a protože se všichni znali, tak ukáply i nějaké ty slzičky. Bylo po všem….
Ještě v letadle jsme ale řešili tu shodu náhod, jak jsme se setkali a kdy každý z nás něčím přispěl, bez čehož by se takový návrat neuskutečnil a z neznámých lidí se stali za pár dní kamarádi.
(více)
27.09.2009 | stálý odkaz

no nevím, ale pokoj si nedám :-)

Takže co?
Už nikdy Španělsko?
Ale kdepak, budu to zkoušet stále dál...
Jednou to vyjít musí !!!! (více)
27.09.2009 | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se